Helmut Guschl
žil a tvořil v Liberci, v letech 1930 – 2010
Fotografické vzdělání
1985-87 Institut výtvarné fotografie v Olomouci
Výstavy samostatné
1986 Kulturní středisko na nádraží ČSD v Liberci
Výstavy kolektivní
1978-2000 s Fotoklubem ROH Dopravní podnik města Liberec v Kulturním středisku na nádraží ČSD Liberec, Malá výstavní síň Liberec, Thomas Mann Klub Nordhausen NSR
2008 Eurocentrum v Jablonci nad Nisou
Poprvé v životě jsem držel fotoaparát ve svých třinácti letech. Byl to Kodak Box na svitkový film 6×6 centimetrů. První fotografie patřily mým rodičům, sourozencům a známým. Fotografoval jsem i své kamarády, ale nejvíc mne lákalo fotit mé okolí, krajinu. Několik filmů z té doby mi zůstalo do dnes. Bohužel, po skončení války jsem, ani nevím jak o svůj “boxík” přišel. Byl konec války, mě bylo patnáct let a kolem samý zmatek. Ztráta foťáku a jiné, důležitější starosti mne potom od focení zcela odvedly.
Po víc než třiceti letech jsem se dostal do party fotografů z Dopravního podniku, kteří krátce před tím založili při ROH fotokroužek. Začal jsem od “píky”. Koupil si fotopřístroj na tehdy nejrozšířenější kinofilm, Zenit 11. Zároveň s tím i vybavení fotokomory. Ve fotoklubu jsme brali focení velmi vážně a kladli důraz na výtvarnou stránku fotografií. Bylo to hodně tvořivé prostředí, které u mne vyústilo do potřeby získat fotografické vzdělání. Nebyl jsem ostatně jediný. Někteří kolegové měli školu za sebou a tak jsem se spojil s kolegou Pavlem Stejskalem a přijali nás ke studiu na Institut výtvarné fotografie v Horní Bečvě na Moravě. Škola mi hodně dala po stránce fotografické a zase hodně vzala z představ o lidech, školu jsem končil se zklamáním ze vztahů mezi profesory a studenty.
Snad i proto jsem po absolutoriu ve fotografování dost polevil a začal se víc věnovat fotografické historii, speciálně starým fotopřístrojům. Jsem technicky založený a tak mne fascinovala konstrukce fotoaparátů a objektivů. Pustil jsem se do jejich sbírání. Každý nový kousek jsem podrobil důkladnému zkoumání, některé i sám opravil. Se sbíráním fotopřístrojů šlo ruku v ruce i sbírání staré literatury nejen o přístrojích, ale také o fotomateriálech. V tom mi hodně pomohla moje dobrá znalost němčiny a kontakty s přáteli z německého fotoklubu z Nordhausenu. Souběžně jsem sledoval vývoj a trendy ve fotografické technice a přes výborné typy Praktik (moje poslední byla EE 3) ze sousedního východního Německa, jsem se po roce 1989 rozhodl k nákupu profesionálního přístroje Nikon F5, což byla tehdy “vlajková loď” firmy Nikon. Digitalizace mne nijak neoslovila a s F5 a malým Olympusem fotografuji na film dodnes.
Fotografická škola mne naučila pohybovat se v mnoha fotografických žánrech, ale nejraději fotografuji tak zvanou městskou krajinu. A tak svoje kolegy, dnes už v OBSCURA Fotoklub Liberec svými díly občas překvapím. Negativy nechávám skenovat a výsledné fotografie mi tiskne kolega z fotoklubu Petr Štosek. Z toho je zřejmé, že jsem rezignoval na temnou komoru, vždyť negativy se dají vyvolat i v kuchyni. Abych ale úplně neztratil kontakt s dobou, pořídil jsem si počítač na zpracovávání fotografií a prožívám teď období nových objevů.
Jednou, někdy v osmdesátém šestém roce, jsme se ve fotoklubu domluvili na fotografování hromadné dopravy. Mělo jít hlavně o lidi a ty já zatím fotil spíš jen jako stafáž v krajině. Měl jsem nějakou práci ve Varnsdorfu a jak bylo tehdy zvykem, jel jsem vlakem. Cestou domů mne už na nádraží zaujala skupinka mladých lidí, asi učňů, nebo studentů, kteří jeli ze školy. Nastoupím do prázdného kupé a v tom se tam ti mládežníci přihrnuli. Tak jsem s nimi zavedl řeč a že je budu fotit a jestli jim to nevadí. Vlak se rozjel, a já fotil jak se mladí baví, škádlí holky s klukama a tak podobně. Užíval jsem si to a byl jako v transu, měnil film za filmem. Byla to pohoda do chvíle, než se kousek před Libercem ozvala jedna slečna, kdy už konečně s tím focením přestanu. Byl jsem jako opařený a nevěděl hned co jí odpovědět. Seděla totiž na lavici vedle mne a já ji ani jednou jsem nevyfotil. Asi to těžce nesla a tak se ozvala. Naštěstí ti ostatní prohlásili, že jim focení nevadí, ať klidně pokračuju. Já už měl ale po náladě, naštěstí vlak právě vjížděl do Liberce.
Text byl zapůjčen z připravované klubové publikace.
