Fotoklub Obscura

Historie libereckého fotoklubu Obscura začíná na konci roku 1977, kdy několik nadšenců, fotografujících zaměstnanců Dopravního podniku města Liberec založilo, jak bylo v té době zvykem, pod hlavičkou Revolučního odborového hnutí Fotoklub. Amatérsky se zabývali jak svojí volnou tvorbou, tak také prováděli fotodokumentaci podnikových akcí, průvodem na prvního máje počínaje a besídkami pro děti konče. V osmdesátých letech  vyprodukovali několik kronik – ročenek. Za tuhle činnost jim ROH dávalo peníze potřebné pro pořádání výstav, na fotografické víkendy, výlety a na návštěvy kolegů z fotoklubu Thomas Mann Klub v Nordhausenu v tehdejší Německé demokratické republice. Fotoklub již oslavil neuvěřitelných  30 let svého trvání a přitom ve fotoklubu jsou stále jeho původní členové, Helmut Guschl, s odmlkou Petr Štosek, Vladimír Hubal a zakládající člen Petr Šimr, kteří se starají, aby se na původ klubu nezapomělo.

Na první výstavu si fotografové troufli již za necelé tři roky existence fotoklubu. Převzali štafetu po Fomaklubu a obnovili tradici fotografických výstav v Kulturním středisku na nádraží v Liberci. Na nádraží vystavoval fotoklub poprvé v roce 1980  později pravidelně každý rok s výjimkami, kdy to nebylo možné z technických důvodů ve středisku, až do roku 2006. V osmdesátých letech minulého století(to zní hrozivě, ale ve skutečnosti to není tak dávno),  kdy klub prožíval největší tvůrčí období, vystavovali tady někteří členové ve dvojici, nebo jednotlivě. Vůbec první prezentace  fotoklubu se odehrála v děčínském muzeu, kde doplnili několika fotografiemi kolekci libereckého Fomaklubu, což byla první a zároveň poslední spolupráce. Kolektivní soubory vystavovali i mimo Liberec, například až v Dolném Kubíně na Slovensku.  Dvě klubové výstavy byly v tehdy velmi prestižní Malé výstavní síni v Liberci. Dvě výstavy proběhly v Thomas Mann Klubu v Nordhausenu. Pravidelně se členové fotoklubu prosazovali na výstavách na výstavách AMFO, což byla celostátní postupová soutěž pro amatérské fotografy.

Jak lidé odcházeli a přicházeli, měnila se i kvalita a tématika vystavovaných fotografií. S tím samozřejmě i úroveň tvůrčího potenciálu. Vůdčí osobnosti, které se časem vyprofilovaly, dbaly na co nejvyšší možnou úroveň výstav. Když už tvorba některého člena začala upadat směrem k prvoplánovosti a “obecné líbivosti”, vždy se dala vhodným tlakem a následným výběrem prací udržet slušná úroveň výstavního souboru. Je pravda, že někteří ten tlak nevydrželi, postupně přestávali fotografovat a poté odešli. Filosofií fotoklubu byla vždy pokud možno koncepční práce s motivem. A pak se chtěli zcela odlišit od Fomaklubu, který měl početnější členstvo a delší tradici a soustředoval se hlavně na vyhrávání fotosoutěží a mapových okruhů.

Na rozdíl od jiných fotografických spolků, kladli členové Fotoklubu ROH DPML/OBSCURA  důraz na vzdělávání ve fotografii a umění. V průběhu let, od osmdesátého roku až do dnešních dnů měl klub vždy alespoň jednoho člena v nějaké fotografické škole. Mají mezi sebou absolventy Institutu výtvarné fotografie v Olomouci, Fotografické školy v Ostravě, Pražské školy fotografie, Institutu tvůrčí fotografie při Filosofické fakultě Slezské univerzity v Opavě a Konzervatoře fotografie v Hradci Králové. Bohužel, někteří po dosažení vzdělání přestali do klubu docházet. Začali se focením živit a na spolek nezbýval čas. Někteří se už neukázali nikdy, jiní z různých důvodů od fotografie odešli úplně. O to víc je třeba si vážit těch, kteří zůstali klubu alespoň platonicky věrní, a i ve svých životopisech přiznávají své amatérské začátky v našem fotoklubu, ba i uvádějí do výčtu svých aktivit a výstav, účast na kolektivních výstavách ať Fotoklubu ROH DPML, nebo Fotoklubu OBSCURA. Mezi nimi, svojí mimoprofesní činností vyniká liberecký fotograf, člen Svazu profesionálních fotografů a evropské organizace QEP  Jiří Jiroutek, a kamarád a kolega z Nordhausenu, dnes evropský formát v módní fotografii Olaf Martens.

Je  třeba se zmínit o letitém přátelství s fotografy z Německa. Když se v  knize výstav objevil německy psaný zápis, nikdo netušil, že se budou následně potkávat každý rok, až do dnes. Také v jejich fotoklubu panoval hlad po vzdělání. Někteří z nich jsou absolventi fotografických kursů, na nichž přednášeli významní doboví fotografové. Jeden z nordhausenského fotoklubu, Olaf Martens vystudoval Vysokou školu fotografie v Lipsku a dnes je jedním z nejžádanějších módních fotografů, nejen v Evropě. A to navzdory negativní kritice k výstavě Německé fotografie, která navštívila také Prahu a kde mu kurátoři věnovali značný prostor. Také on nezapomíná ve svých publikacích zmínit svůj amatérský původ a jednu výstavu na libereckém nádraží. Tak jako u nás i u Němců začaly po změně společenských poměrů problémy. Lidé odcházeli do jiných měst a jejich členstvo ubývalo. Ubývala bohužel i kvalitní fotografie. Zůstalo přátelství, mající dnes téměř rodinnou podobu.

Před Obscurou zeje tajemná díra budoucnosti. Ve fotoklubu jsou dnes vyhraněné osobnosti, vzdělávající se i vzdělaní ve fotografii. Každý má svoji představu, jak má fotografická tvorba vypadat. Někdo hledá sebe sama, druhý si myslí, že se už našel. Kam se bude cesta fotoklubu ubírat dál, či zda vydrží další léta je otázka. Přes to je každá výstava velkou neznámou. Každý chce překvapit své kolegy něčím podle sebe nejlepším. Doufejme, že každá nová společná výstava potvrdí výše napsaná slova.