Petr Šimr
narozen 1947 žije v Liberci
e-mail: petr.simr@seznam.cz
Fotografické vzdělání
1980 – 83 Institut výtvarné fotografie v Olomouci
Členství ve spolcích
Fotoklub Obscura
Výstavy samostatné
1982 Vysoké Mýto
1983 Malá výstavní síň Liberec
1984 VŠ Dopravní Žilina
1984 Dům kultury Vítkovic Ostrava
1985 Galerie OKO Most
1985 Malá galerie Č. Spořitelny Kladno
1986 Galerie Nahoře České Budějovice
1986 Galerie Na terase Ústí nad Labem
1988 Výstavní síň SSM Smetanovy sady Plzeň
1988 Naivní divadlo, Liberec
1991 Galerie Kino, Prostějov
1999 Galrie v Radnici Frýdlant
2003 Fotokavárna MVS, Liberec
2007 Malá výstavní síň, Liberec
2009 Knihovna základní školy, Vratislavice nad Nisou
2010 Malé divadlo, Liberec
2011 Povodeň 2010, Krajský úřad Libereckého kraje
Výstavy kolektivní
1980 – 1996 každoročně s Fotoklubem ROH Dopravní podnik města Liberec (Fotoklub Obscura)
1984 Klimkovické Fotosession Klimkovice
1986 a 1988 Fotografie absolventů IVF v Mnichově (SRN) a Chebu, s fotografy dvou škol, IVF a Ostravské konzervatoře v Praze, Řevnicích a Chebu v projektech Nové pohledy a Fotosession
1986 Autoportrét Kladno
1989 Česká amatérská fotografie 150let fotografie Bruselský pavilon Výstaviště Praha
1996 – 2008 s Fotoklubem Obscura v Liberci, po ČR a v SRN v Nordhausenu
2008 – 2011 s Fotoklubem Obscura v Liberci a Jablonci nad Nisou
Literatura
bulletin Proměny MVS OKS Liberec 2/1982, V. Birgus: Liberec 82-83 Čs. Fotografie 12/1983, J.Moucha: Šimrova města Čs.Fotografie 6/1986, Encyklopedie českých a slovenských fotografů ASCO Praha 1993
Realizace
1989 – 1994 Tablo herců a zaměstnanců Naivního divadla, Liberec
1994 – 1999 Tablo herců a zaměstnanců Naivního divadla (navazující na předchozí), Liberec
1999 – 2004 Tablo herců a zaměstnanců Naivního divadla (navazující na předchozí), Liberec
Zastoupení ve sbírkách
archiv Svazu Českých Fotografů
Publikace
Ilustrace léto v časopise Véčko 2008, jaro, podzim a zima 2009.
Jako kluk jsem pokukoval po fotoaparátech, matka ale neměla peníze a tak jsem na fotografování brzy zapoměl. První foťák jsem koupil až v roce 1972 a byl to sovětský Zenit se selénovým expozimetrem. Můj první film i s fotkama mi vyvolal kamarád a byla na něm hlavně moje budoucí žena, která byla v jiném stavu a chodila se sádrou na noze. Že nebudu jen tak “obyčejný” fotograf jsem si uvědomil, když jsem rozpoznal zásadní chybu, kterou udělal kamarád při zvětšování mých fotek. Byly totiž stranově obrácené a jemu to vůbec nepřišlo divný.
Brzy jsem začal vyvolávat sám a když zřídili v družstevním paneláku fotokomoru, bylo rozhodnuto. Zápasil jsem tady s pře i podexponovanými filmy, střídal vývojky, filmy a papíry. Náhodou jsem viděl výstavu fotografií na nádraží a tam mne fascinovaly hlavně rozměry vystavených fotek. V Dopravním podniku, kde jsem v té době pracoval, se sešlo pár kolegů, kteří také fotografovali. Na konci roku 1977 jsme společně v rámci odborů založili Fotoklub ROH Dopravní podnik města Liberec. Později jsem se seznámil s některými libereckými fotografy. Můj obdiv měl Eduard Archalous, jeho mystické krajiny a brilantní technika, a fotografie lidí Rudolfa Mužáka. Ladislava Postupu, u něhož mi imponovala nejen jeho tvorba, ale také přístup k fotografii jako médiu. Jeho heslo “každý den něco pro fotografii“, mne provázelo mnoho let. Dnes mne spíš straší.
Zdálo se, že se moje fotografie líbí a tak jsem se v roce 1980 přihlásil ke studiu na Institut výtvarné fotografie v Olomouci. Ta škola pro mne znamenala velice mnoho. Prostředí bylo velmi inspirativní. Přednášeli tam slavní fotografové, jejichž jména dobře zná fotografická veřejnost, například M.Stibor, M.Bílek, M.Vojtěchovský, M.Borovička a Vl.Birgus. Někteří dodnes učí na ITF v Opavě. Po dvouletém studiu jsem postoupil do třetího výběrového ročníku a zvolil pro ročníkovou práci dokumentární fotografii na téma společensko-politické atmosféry v letech 1982-83. Fotografoval jsem v Liberci a vytvořil maketu knihy se třiceti pěti fotografiemi a výstavní soubor. Škola mi také dala možnost poznat práce světových fotografů, ke kterým bych se jinak v té době nedostal. Jména jako H.C.Bresson, R. Frank, Ch.Harbut, J.Koudelka a další, jejichž fotografie obdivuji.
Po škole však nastalo prázdno, žádné úkoly, žádné hodnocení a termíny. Naštěstí mne v roce 1985 osud zavál na téměř celý měsíc do Francie. Odtud jsem přivezl fotografie, na které se dodnes mohu bez uzardění dívat. Podařilo se mi navázat na styl focení z posledního ročníku školy. Následoval zájezd do tehdy Západního Berlína, kde jsem nafotil úsek berlínské zdi, od Potsdamského náměstí k Checkpoint Charlie. Z francouzských fotek vzniknul výstavní soubor, vystavený v Liberci a Plzni, berlínská zeď se z politických důvodů vystavit nedala.
Fotil jsem převážně na zájezdech s Naivním divadlem po Čechách, na Slovensku, v Bulharsku, Francii a Německu. V roce 1989 mi dali v divadle důvěru a nafotografoval jsem herce na tablo. Tabla nakonec byla tři, vždy po pěti letech. V listopadu 1989 jsem jako fotograf naprosto selhal. Události mne pohltily a až na pár neohrabaných snímků z Prahy, Liberce a Ústí nad Labem nemám nic. Ještě před odchodem z divadla jsem fotografoval na zájezdu ve Španělsku, kam jsem se poté už v roli řidiče zájezdového autobusu stihl podívat a fotit ještě dvakrát. Krátká kariéra řidiče turistických autobusů mi dovolila udělat několik sérií fotografií z Paříže a dalších míst ve Francii. Naposledy v roce 2005. Ve Francii jsem nafotografoval poměrně rozsáhlý soubor fotografií, tématicky zatím asi největší z celé mojí fotografické tvorby.
V roce 1992 jsem se vydal na dráhu profesního fotografa. Začátek nebyl lehký, ale postupně jsem se uchytil jako fotograf u nového deníku Liberecký den/Deník, kde pracuji dosud. V redakci jsem dostal k digitální fotografii, ale k srdci mi nepřirostla. Nezbylo ale, než se přizpůsobit a negativ používám čím dál méně. Fotografuji na digitál i volnou tvorbu, bohužel s vědomím, že naráz můžu přijít o archiv fotek, když mi zkolabuje počítač, nebo pozvolna, když díky pokroku, nebude mechanika schopná otevřít starší nosiče. Na druhou stranu, díky kolegovi z fotoklubu Petrovi Štoskovi, který dokáže tisknout velmi kvalitní fotografie, se práce se zvětšeninami zjednodušila.
Fotím stále, většinou při práci, držím se svého dokumentárního pohledu na svět a nechci se podřizovat některým současným trendům ve fotografii. Snažím se o svůj pohled na svět a život kolem sebe. Odměnou jsou mi fotografie, když visí někde ve výstavní síni a lidé se na ně dívají. To je myslím motor, který mne pohání k dalšímu, nikoli však překotnému fotografování.
V mém fotografickém životě, hraje zásadní roli jedna žena. Ta, která mi dávala volnost, často se zatnutými zuby, když mi tajila vlastní bolest, jen abych se mohl plně zabývat fotografováním. Žena, která měla pochopení, když jsem se rozhodl fotografií se živit a několik měsíců mne živila. Moje žena Marie, které nemohu být nikdy dost vděčný za její trpělivost.
V roce 1977 jsem se dostal za “odměnu” na zájezd do tehdejšího Sovětského svazu. Vzal jsem si sebou samozřejmě foťák. Na první větší zastávce v Kijevě jsme s kolegou vyrazili do ulic. Nemohli jsme si nechat ujít svezení kijevským metrem a tam se to stalo. Zaujaly mne pojízdné schody osazené mosaznými lampami. Sjeli jsme dolů, já vytáhl Zenita, namířím na schody, zaostřím a cvak jednou, podruhé a už se na mne řítí “ďežurnaja” od eskalátoru. Hned bylo kolem husto a několik ochotných chlápků se nás chopilo, kolega neustále volal “ja něsnimal” a baba šla volat policii. Přišel policajt a odvedl nás do podivné úzké místnosti se stolkem, telefonem a stolní lampou. Vzal nám doklady a hrabal se v nich. Pokoušel se někam telefonovat, asi naštěstí pro nás marně. Už jsem se loučil s rodinou a představoval si jak sedím v nějakém vězení. Prožíval jsem stísněné pocity bezmoci a strach z budoucnosti. Do toho kolega Evžen stále dzůrazňoval, že on „nesnímal“. Po nějaké době se otevřely dveře a do té kobky vstoupil chlápek v civilu a strkal před sebou ubrečenou ženu. Něco říkal hodil na stůl asi její tašku, ze které vypadly asi dvoje nové džíny. Chvíli se mezi sebou dohadovali, pak nám ten uniformovanej vrátil doklady a vyprovodil ven. Úleva byla obrovská a rychle jsme z metra vypadli. Až po letech se mi dostala do rukou knížka, která popisovala praktiky sovětské policie, můžu se dnes už jen domnívat, co s námi mohli udělat…
Text byl zapůjčen z připravované klubové publikace.
