Obscura v Babylonu, aneb fotografie pod palmami
Tropická zahrada Centra Babylon se stala na měsíc březen útočištěm fotografického souboru vystavovaného v lednu tohoto roku v Eurocentru v Jablonci nad Nisou. Kolega Dušan Kašpar využil svých kontaktů v Babylonu a zajistil fotoklubu vystavování v tomto svým způsobem atraktivním prostředí.
V historii fotoklubu jsme vystavovali v nemnoha prostorách. Pokud ale mohu mluvit za ostatní, tak v oblibě byla a ve vzpomínkách všech, kteří to zažili, zůstává “čekárna” na libereckém vlakovém nádraží. Ještě v devadesátých letech minulého století, poprvé jsme tam měli výstavu v roce 1980, to byl prostor plný života a ruchu. Do prohlížení vystavených fotografií se pouštěli i ti, kteří byli v galerii, nebo jiné výstavní síni naposledy povinně ve škole. Staří, mladí, většina z těch, kteří někam cestovali vlaky. Však to taky byla zlatá doba železnice, vlaky odjížděly a přijížděly co chvíli a nádraží bylo téměř neustále plné lidí.
Byl to znát i na odezvách v knize výstav. Lidé psali o sto šest, pravda, bylo tam i dost vulgarizmů a jednu dobu jsme nestačili doplňovat mizející tužky na psaní. Éra knih na výstavách také jednoho dne skončila, když nám ji, v pořadí druhou, ukradli zpola zaplněnou. Kresbami a výlevy plnými pravopisných chyb hlupáků, kteří měli nutkání předat světu svoje poselství. Ale také a na to jsme se všichni těšili, poznámek a hodnocení vystavených fotografií. Pro některé z nás to bývalo palivo do fotografického motoru, který nás poháněl kupředu.
Po “revoluci” začala úroveň vlakové dopravy klesat a lidí na nádraží a tím potencionálních návštěvníků našich výstav začalo rapidně ubývat. Jednou se stalo, že v termínu výstavy “čekárnu” rozkopali, podruhé chtěli v rámci kapitalistického hospodaření poplatek a tak jsme se začali poohlížet po náhradních výstavních prostorách. Bez úspěchu.
Instalace výstavy tady bývala sice pracná, ale výsledek stál vždy za to. Fotky jsme lepili na kartonovou podložku a poté spolu se sklem, které bylo potřeba pokaždé umýt a vyleštit, jeden z nás donesl k dřevěnému panelu, zavěsil do připravených mosazných úchytů a kolega na druhé straně nasadil matky a dotáhl. Jo, dotáhl. Po první instalaci jsme se přišli, nafouknutí jako pávi-umělci, podívat na svoje dílo a nestačili se divit. Jedno, druhé, třetí a další, další popraskaná skla. Už nevím, kolik jich tenkrát bylo, ale my jsme z toho byli pěkně zdrcení. Nějaký čas nám trvalo, než jsme přišli na pravou příčinu praskajících skel.
Zpočátku jsme si mysleli, že to je práce nějakých darebáků, ale po podrobném zkoumání prasklin, kdy skla, tedy většina z nich, praskala směrem od těch úchytů nám začalo svítat. Na vině byly dva metry vysoké, metr široké a jen necelé tři centimetry silné panely. Nikdo nevěděl jak tam stály dlouho. Časem se ale začaly kroutit a to byla příčina praskání skel. Deformace panelů byly nenápadné, ale když jsme chtěli poctivě a jak se říká “na krev” dotáhnout skla s fotkama, sklo se v první fázi prohnulo, což nebylo pouhým okem viditelné, došlo k pnutí, které chudák skleněná tabule byť čtyři milimetry silná, vydržela jen nějaký čas. Než jsme na tenhle problém přišli, zlikvidovali jsme nepočítaně skleněných tabulí. Pro zajímavost, 49 x 100 x 0,4 centimetrů.
Bylo to v období, kdy jsme na nádraží nevystavovali sami. Obrazy, kresby a grafické listy tady dávala pod v podstatě naše skla i liberecká galerie a Dům pionýrů. A ti samozřejmě o pnutí na panelech neměli ani potuchy a tak skla ubývala. Nová nikdo nikdy nedokoupil. A tak jsme před každou výstavou dávali řezat nová a nová skla. Nevadilo nám to do doby, dokud jsme fungovali pod Dopravním podnikem, ti nám bez řečí na výstavní skla dali každý rok peníze. Nesměli jsme ale zapomenout dát požadavek, vyrobit plán činnosti na rok a zažádat. Jó komunisti, to byly časy!? Platili za to, že nás mají pod kontrolou. Pofidérní kontrolou. Ideologickou úroveň našich fotek chodil sledovat nějaký pan(soudruh) Liška, funkcionář ROH. Vzdělanej a inteligentní člověk, kterej měl pro naše fotografování pochopení a hlavně smysl.V té době to byl jedinej takovej člověk, široko daleko mezi těmi podnikovými primitivy a oni na jeho úsudek dali. No, než by se někdo z nich vydal na výstavu fotografií, šli raději na pivo do hospody.
Poslední výstavu v Kulturním středisku na nádraží Českých drah, jak se to tam oficiálně jmenovalo, jsme měli v roce 2006. To už jako Fotoklub Obscura. Naše “labutí píseň” v téhle výstavní prostoře se odehrála už beze skel, kterých tam tehdy zůstal žalostný zbytek. Měli jsme zbrusu nové výstavní rámy a tím pádem po starostech s pnutím skel, na v té době už viditelně pokroucených panelech. Další rok bylo Kulturní středisko uzavřené pro nedostatek dohlížejícího personálu a tak jsme to tady nadobro vzdali.
Neradi. Byl to výstavní prostor, kam chodila fotografie za svým návštěvníkem a věděli jsme, že to tak je správně. Do klasické galerie všech druhů, většina lidí “netrefí”. Také intelektuálové chodí většinou jen na vernisáže, a v průběhu trvání výstavy zejí výstavní sály prázdnotou. Mám s tím letitou zkušenost a vím o čem mluvím. “Umění” přežívá na úbytě. Komerce se těší zájmu.
Vraťme se zpět pod palmy, do tropické zahrady v hotelovém komplexu Babylon. Stali jsme se tady obětí výstavní premiéry. Ať se Dušan snažil sebevíc, výstavní panely viděl až v den instalace. To byla opravdová hrůza. Panely situované do kříže, kam se naše rámy nevešly na šířku a museli jsme část souboru předělávat na výšku, rámy s fotografiemi jsme věšeli na ocelový drát, což byl docela “opruz”. Bylo to poprvé a to sebou vždycky přináší problémy a potíže, které se musí řešit “za pochodu” a svižně. Musím teď před kolektivem smeknout, protože si s problémem nakonec elegantně poradili. Tlačil nás termín a Dušanem pracně připravená vernisáž, která byla okořeněná malou módní přehlídkou modelů z dílny jeho ženy.
To byla náplast a odměna za strastiplnou instalaci. Žel, nevíme kolik lidí tu výstavu vidělo, instalace a pozice panelů nebyly ideální, nedobré bylo i osvětlení, dokonce, když se tam byl kolega Guschl jeden den podívat, byla tam úplná tma. Takže po kolektivním rozboru této akce, jsme se jednohlasně domluvili, Babylon už nikdy.
