Do Bratislavy na Měsíc fotografie
Začátkem listopadu jsme se vydali na 19. ročník výstavy Měsíc fotografie v Bratislavě. Program na netu nabízel mnoho zajímavého, například World Press Photo 2009, fotografie Ansela Adamse a Imogen Cunninghamové a spoustu dalších výstav, celkem dvacet osm, rozesetých po centru města.
Noclehy přes internet zařídil Jirka Fejfar a tak jsme v pátek ráno mohli odjet. Partu tvořili Petr Štosek, Fanda Šidák, Pavel Gebhart a řidič Petr Šimr. V Rychnově u Jablonce nad Nisou jsme přibrali Pavla Kusalu a takto kompletní vyrážíme směr Bratislava. Cesta nám utíkala, jedeme přes Svitavy, spekulovali jsme o výstavách, které nás čekají a našich fotografiích, ba i alternativním léčení urinoterapií. Před Brnem se stavíme na kávě a protahujeme si “kostry”. Za Brnem mne (řidiče) vyděsila roleta na dálnici. A to jsem nevěděl, že stejná “kvalita” dálnice je i z Brna do Prahy. To je tak dobrý, aby se něco na autě uklepalo. Hrůza, v duchu počítám, kdy jsem tudy jel naposledy. Bude to dobrých patnáct let.
Podle navigace nacházíme naši ubytovnu na druhém konci Bratislavy a zabydlujeme se. Za nějaký čas přijíždí ještě Jirka Fejfar a teprve teď jsme všichni. Lehce odpočíváme a po hodině vychází pětičlenná skupina do města na výstavy. Pro mne přijíždí můj bývalý spolužák z fotografické školy, Institutu výtvarné fotografie a kamarád, Bratislavan Peter Lukáč (www.cid.sk). Strávil jsem s ním příjemný večer nad starými i novými fotografiemi a vzpomínkami na školu. Kolegové si zatím užívali Měsíc fotografie.
Cesta z ubytovny do centra dění, teď už bez Petra Šimra, probíhá téměř hladce. Po dvacetiminutové procházce na tramvajovou zastávku zjišťujeme, že tady není možnost koupit si jízdenky na tramvaj. Na černo se nám jet nechce, a proto po krátké poradě s místními odesíláme SMS s objednávkou elektronických jízdenek. Během jízdy pak předstíráme, že zprávy z českých mobilů v pořádku odešly a my tedy nejedeme načerno a vymýšlíme, kde vlastně z tramvaje vystoupit. Protože náš odhad není zcela přesný, zajišťujeme si další příjemnou večerní procházku Bratislavou. Nakonec ale dorážíme do Stredoeurópskeho domu fotografie, kupujeme permanentky a konečně shlížíme první výstavy: Nový život, nový dokument, Imogen Cunningham. Po několika dalších kolech historickým centrem pak ještě navštěvujeme vernisáž výstavy Potomkovia, Barbory a Radima Žurkových. Odsud už ale vyrážíme do obří restaurace Slovak pub na večeři, kterou trávíme s několika spolužáky Petra Štoska a Pavla Kusaly z Hradecké fotografické konzervatoře, pivem, gulášem a haluškami. Kolem půlnoci se za listopadového deštíku vydáváme tramvají zpět na ubytovnu. Ani tentokrát to není napoprvé, natož v souladu s ceníkem jízdného. A tak jsme se snažili.
V sobotu kolem desáté jdeme, tentokrát v plném počtu na vzdálenou tramvajovou zastávku. Že jsme na předměstí nám bylo nad slunce jasné. Ale i tak jsme se nestačili divit všudypřítomnému neuvěřitelnému nepořádku. Vypadá to tam jako příležitostný smeťák, kam jezdí lidé vyhazovat nepotřebné věci. Jinak má tenhle kout pro nás nevídanou předměstskou atmosféru. Tentokrát se nám daří najít automat na jízdenky a tak pojedeme do města legálně. Tedy skoro. Časově omezená jízdenka nám končí dvě zastávky před centrem, kam potřebujeme. Měli jsme kliku, revizoři ještě spali.
V Tescu jdeme do bufetu na snídani a poté hurá na výstavy. Ta první Pád komunizmu je na náměstí SNP. Velmi vtipně udělané obří kostky polepené z vně i uvnitř celkem osmi obřími fotografiemi. Na fotografie uvnitř se dívá několika otvory v různých výškách panelu. Stejná výstava byla ještě na Hviezdoslavově náměstí, ale tam jsme došli až odpoledne. Poněkud zmateně jsme obcházeli galerie v centru Bratislavy a naráželi na zavřené dveře. Konečně Stredoeurópsky dom a v něm výstava slavné fotografky, členky skupiny f64 Imogen Cunningham a mezinárodní kopmplot fotografů Visegradské 4, ale bez Slováků, má už otevřeno. Na první pohled nenápadné fotografie I. Cunningham uchvacují dokonalým podáním jemné škály černobílé, ale spíše bílošedé. Teď teprve chápu, co měl na mysli liberecký fotograf Ladislav Postupa, když mluvil o „valérech“ v černobílé fotografii. O podání kresby a ostrosti ani nemluvím, to člověk jen zavzdychá. Ten den jsme ještě viděli fotografie souputníka Imogen, Ansela Adamse. Na jeho výstavě bylo posvátné ticho, jen tu a tam ho „prořízlo“ šeptání návštěvníků. Všichni nevěřícně s nosy přilepenými na skle podrobovali Adamsovy fotky důkladné analýze. Ano, takhle fotilo několik mistrů už v první polovině minulého století. Také A. Adams byl členem skupiny f64. To byla mezinárodní partička fotografů, která preferovala fotografické obrazy ostré odpředu až za horizont. Fotili svoje motivy ze stativu a na clonu až f64 (odtud ten název), což jim tehdejší konstrukce objektivů umožňovaly. Adamsovy fotografie byly naprosto jedinečný zážitek. Snad do smrti si budu pamatovat úžasnou fotografii krajiny s malinkou siluetou koně. U tohoto obrazu jsem málem přestal dýchat. Nadobro.
Zpět ke druhé výstavě Nová doba, nový dokument od Visegradské 4. Tady nás zaujaly fotografie lidí za předním sklem automobilů. Velmi bizarní tváře, nezúčastněně se tvářící a jakoby nevnímající svoje okolí. Odtud se vydáváme k Domu umenia, kde nás čeká World Press Photo 2009. Fotky Švédského fotografa od břehů Černého moře, dokumentární záběry z panoramatického foťáku ukazují „kulturu“ obyvatel bývalého SSSR. Těžko říct jestli to oni tak měli vždycky, ale fakt je, že se během okupace po srpnu 1968 snažili tyhle zvyky importovat k nám. Myslím, že se jim to u části Čechů a Slováků bohužel podařilo. Fotografie to ale byly zajímavé. Ve velkých sálech jsme ještě viděli dokumenty z Rumunska ze čtyřicátých let, fotografku, která si na fotkách „žmoulá“ vlastní bradavky, živé „figuríny“ v obchoďákových expozicích nábytku, to vše s visačkami a cenovkami. Poněkud překvapily fotografie Vladimíra Birguse, které ve výstavní formě na velkých zvětšeninách dostaly zajímavý rozměr a působivost. Tady jsme dostali, z toho všeho umění opravdový lidský hlad. Nasyceni uměním, vtrhli jsme do „mekáče“ hned vedle Domu umenia.
S příslovečným teplíčkem v břiše se vrháme opět do pavučiny galerií a výstav. Následuje druhá část Pádu komunizmu, poté v Galérii mesta Bratislava již zmíněný Ansel Adams a trochu rozporuplná výstava Juana Manuela Castro Prieta o domorodcích kdesi v tichomoří. Tady obdivujeme expozici knih a zrcadel a kustodky nás ještě vlákaly do další expozice o erotice. Některým se odtamtud ani nechtělo ven. V téže ulici vstupujeme do prodejny skleněných suvenýrů, kýčů a možná i umění, kde je v suterénu snad jediná výstava, která nás nijak nezaujala. Pokud vím, tak opravdu nikoho. Venku se už dávno setmělo a nás přilákaly tóny cimbálové muziky, která hrála na malém náměstíčku. Potkáváme slavné fotografy Josefa Ptáčka a Ivo Gila, učitele z Hradecké fotoškoly. Konečně trochu slovenského folkloru, včetně teplé medoviny. Čas ale pokročil a tak jdeme přes krásné, chvílemi tajemné centrum Starého města na jedinou vernisáž, poslední tohoto dne. Polák, který sám sebe fotografuje na výstavách výtvarníků po skoro celém světě. Domluvili jsme se, že to taky byla pěkná hovadina. Na vernisáži bylo lidí jako psů, rušno a holka s krásně modrýma punčochama.
Bohužel, pro tento den, ale i vůbec, pro nás fotografie v Bratislavě končí. Jdeme do Tesca koupit si něco k večeři a zároveň i snídani a vracíme se tramvají zpátky do ubytovny. I ve tmě sledujeme, jak se tramvaj vzdaluje od centra, přibývá na ulicích binec a devastované čekárny na zastávkách. Na pokojích panuje veselá a spokojená nálada. Večeříme a probíráme jednotlivé výstavy. Domlouváme se, že ráno do města už nepůjdeme a pojedeme s Fandou Šidákem přes Nováky za jeho příbuznými. Bohužel Pavel Kusala se nám ztratil už během dne a noc strávil mimo ubytovnu. Neozval se ani ráno a tak vyrážíme bez něj, směr Nováky.
Tak vlastně skončila naše expedice za uměním fotografie. Slibujeme si, že příští rok pojedeme zase, vždyť Mesiac fotografie v Bratislavě bude po dvacáté a jistě se to neobejde bez nějakých exkluzivit. Pro úplnost dodávám, že P. Kusala přijel vlakem a u auta mi druhý den upadl výfuk, který se uklepal na D1. Dočetli jste-li až sem, tak gratuluji…
Sepsali Petr Šimr a Fanda Šidák.
