Fotoklub Obscura

Část třetí

V následujících letech se naše zábava s fotografií nesla v duchu klubových soutěží, společných výletů s fotografováním, víkendových soustředění v rekreačních zařízeních v Drhlenách a Kryštofově Údolí. Postupně mezi nás přišli další fotoamatéři a bylo nás kolem deseti členů. Přišel Helmut Guschl, tramvaják Jiří Matějka, úředník Pavel Stejskal a odešel zakládající člen Pepa Kropík.

S první výstavou přišla nabídka na kontakt  s fotografy z východoněmeckého Nordhausenu. Impulsem byl zápis v návštěvní knize výstavy. Pozvali nás na další rok k sobě do Německa. Následně jsme si návštěvy vyměňovali každý rok na střídačku. V sudý rok u nás, příští rok v Německu. Pokaždé jsme prožívali nádherné chvíle při poznávání okolí Nordhausenu a dvoudenním sbližování obou národů, do hluboké noci se táhnoucí diskuze kolem fotek, to vše u dobrého jídla a pití. Neuměli jsme německy, naštěstí byl mezi námi Helmut Guschl, ten jak jeho jméno napovídá „šprechtil“ jako když bičem mrská. Byl z toho překládání po dvou dnech naší návštěvy v Německu a Němců u nás,  pokaždé  úplně vyřízený. Sledovali jsme jejich fotografickou tvorbu a stali se pozorovateli zrodu dnes ve světě uznávaného fotografa módy Olafa Martense. Druhý člověk, který vynikal nad průměr fotoklubu, byla fotografka Sabine Vogler s nenapodobitelným rukopisem ženské jemnosti. Ta zůstala dodnes fotografkou ze záliby stejně jako ostatní.  Mnozí, stejně jako u nás, fotoklubem jen “proběhli“ a pouze někteří po sobě zanechali stopu.

Fotografická tvorba našich přátel z NDR se nesla v duchu prostých motivů přírody, architektury, portrétů, fotografických technik a reportážních fotografií. Po pravdě řečeno, přestože jsme byli z jejich fotek na rozpacích, pokaždé se ale našel někdo, kdo příjemně překvapil. Němečtí kolegové se velmi snažili především o technicky kvalitní fotografii a v tom byli dobří. My jsme ale byli vždy zvědaví, co vytvořila především Sabina Vogler. Talentovaný O.Martens brzy fotoklub opustil a vydal se na profesionální dráhu. K jeho cti je třeba říct, že se vždy ve svých fotografických publikacích ke svému rodnému fotoklubu v Nordhausenu a přátelství k nám, hrdě hlásil. V roce 1984 jsme Olafovi uspořádali autorskou výstavu v Kulturním středisku na libereckém vlakovém nádraží.

Návštěvy v NDR měly pro nás jistou výhodu. U nás za socializmu chyběly například kvalitní citlivé filmy. Jejich ORWO 27DIN(400ASA) používali i filmaři na Barandově. To byl materiál lepší než Foma, ale horší než drahé negativy ze Západu. Tak jsme si v NDR „orwíčka“ pokaždé nakoupili. Stejná situace byla v dostupnosti fotografické techniky. Oni byli samozřejmě vždy lépe vybavení a my si někdy připadali jako fotografové druhé kategorie. Tento hendikep jsme vyvažovali naší tvorbou, která byla podle nás přeci jen poněkud jiná ve smyslu zpracovávaných témat i výtvarnou kvalitou a ze strany většiny německých kolegů jsme pokaždé sklidili uznání.

Po dílčích úspěších na libereckém fotografickém kolbišti, jsme dospěli k účasti na AMFO 81 a 82. Následovaly již zapomenuté výstavy v Chrastavě a Frýdlantu v Čechách, celý soubor první členské výstavy byl vystaven v České Skalici a Dolnom Kubíne na Slovensku v roce 1982, ve velkoprodejně Drogerie v Jihlavě byly vystaveny fotografie Jana Zinka a P.Šimra. A od 17.července do 18.srpna proběhla v Kulturním středisku na nádraží ČSD v Liberci naše druhá členská výstava, prodloužená do 28.8.1982.

V průběhu prvních pěti let existence fotoklubu jsme se snažili dávat našim fotografiím obrazovou kulturu. Navštěvovali výstavy a odebírali měsíčník Československá fotografie a čtvrtletník  Foto Revue, jediné běžně dostupné zdroje informací o fotografii. Ovšem, když soudruzi slavili výročí VŘSR, pak zejména velkoformátová Foto Revue se nesla v duchu bolševické revoluce. A tak to bylo v těch letech často, byla to úlitba „bohům“, stávalo se, že ani tak nedali komunističtí ideologové redaktorům těchto časopisům pokoj.

Fotografie ilustrující naše začátky, mají jednu objektivní vadu. A sice  nejsou a ani nemohou být zdaleka všechny a od všech bývalých členů. Nepodařilo se mi, i když jsem o to velmi stál, založit archiv fotografií fotoklubu ačkoliv jsem tušil, že je snad v budoucnu budu potřebovat.