Petr Šimr ve Cvikově
Petr Šimr ve Cvikově
Výstavní sezona síně při cvikovském Informačním středisku se letos nesla ve znamení libereckých fotografů. Kromě klubu 7.65 zde vystavovali již dva členové klubu Obskura. Třetím členem Obscury je aktuálně vystavující Petr Šimr, který je současně předsedou klubu. V závěru roku pak bude ve Cvikově vystavovat liberecké sdružení Fotošálek. Fotografové sdružení ve jmenovaných spolcích se shodují v jednom. Liberec, ač se tváří jako metropole Severu, nemá tak důstojné výstavní prostory pro regionální autory, jako Cvikov. Velmi závidíme.
Petr Šimr je poměrně čerstvý sedmdesátník. Vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci, živil se řadu let jako fotograf Libereckého deníku. Kromě profesní tvorby se věnoval a věnuje i volné tvorbě. Mimo jiné jako člen libereckého klubu Obscura, který před čtyřiceti lety zakládal. A který současně vede.
Cvikovskou výstavu Petr Šimr nazval Pachuť a vůně žití. Tvoří ji dva soubory, které jsou sice námětově odlišné, ale dobře spoluodráží naši současnost.
V roce 2009 byl Petr vyslán, aby jako žurnalista dokumentoval konec novoborského Crystalexu. V den, kdy zaměstnanci dostávali hromadně výpovědi se mezi nimi pohyboval fotograf a zaznamenával dění, náladu. Z Petrových fotografií hledí tváře plné otázek. Proč, proboha? Co se mnou bude? Kde seženu peníze na nájem?
Tragédií je novinářská fotografie v posledních letech plná. Ostatně náměty nabízí současný svět plnými hrstmi. Civilní, nejlépe dětské, oběti válečných konfliktů, živelných katastrof či migrační krize na nás hledí ze stránek a obálek novin a časopisů dnes a denně a zvyšují prodejnost. Konzument médií je jimi natolik zahrnován, že je přestává vnímat. O to cennější je, když se v množině fotožurnalistů najde člověk, který dokáže dát tragédii lidský rozměr. Výpověď Petra Šimra o zániku Crystalexu je takovým souborem plným empatie a lidství.
Druhý soubor, tedy ona Vůně z titulu výstavy, je reportáž ze Slavností piva ve Svijanském Újezdě.Je na jednom každém, jak tyto slavnosti vidí. Zajisté jde o import, na který můžeme mít rozdílný názor. Nevím, zda to bylo Šimrovým úmyslem, ale na mne soubor působí jako memento. Jako zvolání : Kam jsme se to dostali?
Na první pohled soubor působí jako pouhá reklama na produkci jednoho pivovaru. Na většině snímků je nejméně jeden kelímek zlatavého moku s čitelným logem firmy, která ho vyprodukovala. Ovšem, a doufám, že se nemýlím, již na druhý pohled dojde vnímavému divákovi, že je to výpověď o tom, jak se necháme manipulovat reklamou. Jak si necháme místo kultury podsouvat prázdné podniky, jejichž účelem je pouze vytočit co nejvíc hektolitrů piva a přesvědčit konzumenty, že po mém pivu je kocovina příjemnější. A tak se na Šimrových fotografiích odvíjí příběh, který kráčí od rozesmátých tváří, pokračuje tanečními výjevy, kde v davu netančí páry, ale jedinci s kelímkem v ruce, až po opilce tristně ležícího v alkoholické anestezii na stole.
Petr Šimr nemá rád bulvár a násilí ve fotografii. Pracuje-li v jednom či druhém souboru s lidskou tragédií, smutkem, beznadějí a bezmocí, pak v míře, která nepřekračuje hranici vkusu. A právě znalost téhle hranice odlišuje člověka s aparátem a Fotografa.
Ivan Brabec – Jezevcovy stránky
