Fotoklub Obscura

Začnu nehezkou, ale výstižnou frází, “tak se nám sešel rok s rokem”. Je to blbý, nebo ne? Každopádně to je neodmyslitelný fakt, se kterým se musíme smířit a jednat podle něj. Přinejmenším pořídit si nový kalendář. Ke konci starého a začátku nového roku se také váže obyčej zasílání přání všeho nejlepšího do příštích dvanácti měsíců přátelům, příbuzným a známým.

Doby, kdy se před koncem roku plnily poštovní schránky desítkami obálek s péefkami od kamarádů, jsou ale nenávratně pryč. Je mi to líto, hlavně za současnou generaci, která nepoznala ten zvláštní slavnostní pocit plný očekávání, když jsem si sedl ke kávě a otevíral jednu obálku za druhou a s uspokojením prohlížel vytvořené a vlastnoručně vyrobené(člověk kvůli tomu musel zasednout ve fotokomoře a nazvětšovat často desítky fotografií)přání tomu druhému.  V osmdesátých letech,  hlavně když jsem studoval fotografii, což mi přineslo celou řadu nových známých a kolegů jsme “sekali” kolem stovky pohlednic  10x15cm. Výroba péefek nekončila vyvoláním fotek, pokračovala leštěním, sušením, to podle materiálu, potom bylo nutné fotky opatřit známým PF 1984(například) a podepsat. Nakonec se dávaly na rubovou stranu razítka se jménem a adresou autora a odesilatele, aby bylo v případě často nečitelného ručního podpisu zřejmé, od koho to přání přišlo. Vložit do obálky, napsat adresu, nalepit známku a hurá na poštu. Bylo to fakt zvláštní období, který skončilo výrazným zdražením poštovného krátce po “převratu”.  To byla první rána péefkám, a za několik let dostala tahle forma přáníček téměř smrtelnou ránu nástupem internetu a digitalizací.

Odbočím, zdůrazňuji “péefky”, nikoli péefko, jak se zhusta dnes používá. Slova pour féliciter znamenají  pro štěstí, blahopřání a podobně, a jsou  středního  rodu, což nabádá k vyslovení, ” to péefko” , ale je to obsah. Je tady však i druhá stránka věci, a sice onen hmatatelný objekt, výrobek, tištěná pohlednice, fotografie nebo karta  a ta je ženského rodu.

S takovou péefkou vám přijde domů i jakýsi malý důkaz toho, že zasilatel má k vám úctu a stojíte mu za tu námahu a práci s osobním přáním. Ale není přání jako přání. Lidé používají tradiční tištěné kupované pohlednice, dnes najdeme jejich náhražky v nabídce na internetových adresách, s nejrůznější formou poselství adresátovi. Hodně kolegů fotografů se uchyluje k napodobeninám(obsahově prvoplánovým) kupovaných pohlednic, fotografují vánoční ozdoby, “santy”, vnoučata, obrázky z dovolené a podobné nesmysly. Tvořivý člověk, ať už výtvarník, nebo fotograf s uměleckou ambicí by se neměl s takovými novoročenkami spokojit a uchýlit se k vlastnímu výtvoru, obsažnějšímu.  Ale co by mělo být obsahem takové vlastní novoročenky? Ve svém životě jsem se setkal s tím, že na novoročenky dávají výtvarníci vlastní dílo, fotografii či grafiku, podle toho jaký měla úspěch u kolegů, nebo odborné veřejnosti. Dále volí motivy se symbolikou k onomu neopakovatelnému momentu přelomu starého a nového roku, s důrazem na vlastní prožitky s tím spojené. A nakonec to jsou motivy s vizionářskou tématikou, to jest, pokouší se o jakousi předpověď toho co nás jako společnost, nebo osobně v nastávajícím roce čeká. Z obrázku na nás nemusí odpověď trčet jako sláma z bot, může být poněkud skrytá, aby přinutila adresáta z zamyšlení. Ale případné poselství může být vidět i na první pohled. Záleží na síle sdělení a na schopnostech číst v obraze. Myslím, že tahle posledně jmenovaná  forma je pro realizaci asi nejpracnější a pro adresáta by měla být nejcenější. Ale objevuje se velice zřídka.

Letošní produkce novoročenek v našem spolku nevybočuje z průměru minulých let. Na papíře se sešly tři. Petrové Štosek, Urbánek a já. Majlem mi přišly dvě, Dušana Kašpara a Fandy Šidáka. Jako příkladnou ukázku jsem si dovolil vybrat péefku Petra Urbánka. Protože mu nevidím do hlavy, tak nemůžu s jistotou říct, jak to “básník” myslel. Avšak, na obrázku vidím cestu, jež se line po, na první pohled hladkém povrchu, nejdříve lehce naznačí směr vlevo, ale náhle zmizí vpravo.  No není to vizionářské? Co dál vidíme na fotce? V pravo nahoře roste trs jakési v této krajině nepatřičné trávy. Její umístění v ploše obrazu může nabádat k rozličným výkladům. Já si ji vysvětlil tak, že mne vyzývá  ke zpomalení na cestě životem a větší všímavosti dění kolem mne. Blbý? Možná, ale moje!