Co, jak a proč
“To víte, že nejsem rád, když mi píšete, že Vám dělá potíže pochopit, co po Vás vlastně chci. Nasvědčuje to tomu, že jsem se asi nedostatečně vyjádřil. V podstatě se pokouším porušit navyklou koncepci chápat fotografii jako realisticko-popisný proces, odvislý od námětu a neschopný, nebo jen málo schopný ovlivnění autorovou hlavou. Z toho důvodu mnoho fotografů lítá po zeměkouli a hledá MOTIVY. Hledá, kde se co děje, kde je něco zvláštního, exotického, nebývalého, kde v nějakém okamžiku někdo někoho morduje, nebo miluje, kde lidé dělají nebo nosí něco jiného, než na co jsme zvyklí. Dělal jsem to také a dospěl jsem ke zkušenosti, že je sotva co nového pod sluncem. A navíc, že díky rozsáhlé síti všech možných informačních prostředků lidi už dnes nic tak nezaujme. K malým dramatům jsme zpravidla lhostejní. A pak jsem si všiml, že přátelé malíři tohle vůbec nedělají. Kromě nějaké té dovolené na Jadranu sedí doma, malují a přemýšlejí. Řekl bych víc přemýšlejí, než malují – u fotografů to je naopak. Jejich problém není CO, ale JAK. K tomu JAK jim stačí docela obyčejné věci, kamenný džbán, vinný hrozen. A ovšem lidi, ale, ne ti jako “páni tvorstva”, ale také jako spíš kamenné džbány či vinné hrozny. Člověk jakoby se ztrácel a stával se v jejich podání jen tvarem, bez rozdílu životnosti. A hle – toto malířství je kupodivu živé, moderní, přináší stále něco nového, stále má co říci, nikdy neodchází k onomu “nic nového pod sluncem”. A pak jsem si ještě všiml, že tento “zduchovňující” jev není jen doménou malířství, ale veškerého umění, kterému se říká moderní. Srovnejte si třeba Huga a Sienkiewicze třeba s Dostojevským nebo Robe Grilletem. Vrchlického s Nezvalem a třeba Prévertem. A, chodíte-li do kina, srovnejte Čelisti a Agenta č.X s Růžovými sny nebo Mlčením. O TOHLE “duchovní” fotografování mi jde, v tom je jeho síla. Vůbec nešlo o to, jakou sklenici a jaké vajíčko si našel Sudek, jakou zeď a jaký špagátek Svoboda, jakou prostitutku Saudek. Šlo o to, JAK to udělali. Jde mi tedy o to, abyste zkusili vyfotografovat OBYČEJNÉ věci/i lidi/ ne tak, jak NÁHODOU vypadají, ale jak vy je vidíte. Aby tam toho vašeho pohledu bylo co nejvíc…
Nechci fotografii brát její “specifikum”, že nejsnáze a nejlépe dokumentuje. Jejích možností lze využít i v jiném směru. Život kolem nás se skládá z vnějších jevů, ale jsou tu i jné, vnitřní vztahy. Pán jde – odněkud, někam, nějak. To je vnější podoba věci. Zajímá nás ona chůze, ono směřování, děj. Hlavní směr zájmu je na sám tento děj, věci okolo ustupují do pozadí. Pán si něco myslí – něco dobrého, nebo špatného, veselého nebo smutného, copak asi? To je vnitřní podoba jevu. A přitom nás už téměř nezajímá, jestli při tom jde, stojí nebo sedí. Zajímá nás ono vnitřní dění, myšlenky, představy, stav mysli, dojmy. Také k tomu poslouží fotografie. Jenže tento druhý způsob je dost přehlížený, nenosí se, není v módě. A je také o hodně těžší. Vyžaduje jiný, podstatně odlišný přístup k námětu, vyžaduje mnoho vědomostí, umu, fantasie, kterou musí fotograf mít. Je to jako ve fotbale, kde mnozí dovedou kličkovat, běhat, střílet, ale jen málokteří dovedou “udělat hru”, být tím špílmachrem, jak se říká. To je potřeba mít nejen v nohách, ale také v hlavě. Vy jste dodržel vnější znění mého zadání, udělal jste co chci, ale s jiným druhem fotografie, než jsem měl na mysli já. Tomu hlavnímu jste neporozuměl, buď že jsem to nesprávně vysvětlil, nebo prostě proto, že to tak nechcete udělat. Já Vás nenutím, abyste to tak dělal, já jenom chci, abyste si to zkusil…”
Věřte nevěřte, ale právě jste dočetli hodnocení školního úkolu nejmenovaného posluchače Institutu výtvarné fotografie /předchůdce ITF v Opavě/, lektorem panem Jaroslavem Vávrou, otištěném v občasníku Dobré světlo z roku 1981. Dá se předpokládat, že hodnocení a filosofická sentence pana Vávry bude ještě o něco starší, protože v roce 1980 jsem byl na IVF tímto lektorem na školu přijat, ale pan Vávra už pro nemoc nepřednášel.
Myšlenky pana Vávry se mi hodí na podporu mých “rouhačských” slov, že všechno už bylo vyfotografováno a zbývá “jen” vymyslet JAK. Takže, jak výše řečeno, nikoho nenutím…
